Tohle začíná být takový ten věk… dítě už si všechno, co dělá i co děláte vy, moc dobře uvědomuje. A některé věci, které dělá nejsou správně. Jiné zase odmítá, i když jsou nutné. Jenže co s tím.
Upřímně v tomto se fakt plácám, nevím si rady, mateřská intuice selhává. Ani bych neřekla, že je to nějaké období vzdoru. To až přijde, tak to asi dost poznám. Tohle je jen prostě zkoušení. Jasmínka zkouší, co umí, co neumí, co může a nemůže, zkouší reakce a trpělivost.
Jdu si jenom vyčistit zuby a když se vrátím z koupelny, tak tahle holka, která ještě ani nechodí, stojí na stole a strašně se tomu směje a prstíkem na mě kroutí a říká NENENE. Kolikrát za den jí říkám NENENE NA TEN STŮL SE NELEZE. Ale ona je to dost zábava a dělat pak na maminku prstem NENENE taky. Tak Jasmínce vysvětlím, že na ten stůl se opravdu neleze, je to nebezpečný, spadla bys, udělala bysis bebino. Divej, jaký má máma bebino (to je pravda, já takhle běžně v třetím trimestru padám i s kočárem:D).
Jenže jí je to úplně jedno, dám ji dolů a za 7 vteřin na ten stůl už zase leze. Když ji odvedu do jejího pokoje, tak to trvá o něco déle, protože k tomu stolu musí dolézt. Nebo si najde jinou úplně stejně blbou lumpárnu jinde – když je v tomto amoku. Když dveře do obýváku zavřu, protože na ten stůl se opravdu neleze, tak je z toho záchvat, urážení, válení po zemi, bušení hlavou.
A takhle to není jen se stolem. Jasmínka má třeba teď oblíbené rejpání do očí a tahání za vlasy. Jen tak. Z ničeho nic. Popadne vlasy a strašně se u toho směje. Řeknu, tohle se nedělá, děla se jen malá. Jasmínka udělá a řekne MALÁ a hned za vteřinu už drží vlasy mezi všemi těmi prstíky a škube. Na písku si chce půjčit věc, ale když ji máme vrátit zpátky, tak to prostě nejde. Teda jde, ale odcházíme s takovým cirkusem… atd atd atd.
Nemačkej to. Tohle si do pusy nedávej. Tam nelez. Nechej ty boty. Tohle neber, to není naše.
Tak co když slova nezabírají? Nechat to tak a dělat to po dobrým, že je to jen období a odnaučí se to? Nebo plácnout po ruce, po zadku? Nebo se tím učí, že “já nesmím bacat, tak proč ty mě bacáš”? Naposledy jsem Jasmínku v jejím záchvatu zavřela do pokoje, řekla jsem jí, že se to nedělá a zavřela dveře než se uklidní. Ale neuklidnila. Zuřila dlouho, uraženě. Tak jsem tam za ní šla a zase jí to řekla. Jenže zas nevím. Selhala jsem, že jsem jí tam zavřela? Nebo že jsem tam pro ní šla? Chápe, co po ní chci? Nebo jsou to moc dospělácký řeči? Jak by Mínka řekla BOŽEBOŽE. Kdo má jaké zkušenosti?
Naše je o měsíc mladši a má úplně stejný období. Asi dosTávaj děcka manuál. Já si jedu to svoje, řeknu co nemá dělat, řeknu proč to nemá dělat, když reaguje záchvatem, počkám, až se chvíli zklidní, vezmu jí za ruku a zase vysvětluju. Jako už se ki taky stalo, že jsem měla pocit, že jsem to zkonila, měla jsem to s ní od začátku dělat jinak, protože takhle mi může klidně zítra skákat po hlavě, ale řvát na ní nechci a vZtáhnout ruku už vůbec ne, tak jak říkám, jedu si pořád to svoje. Uklidňuju se tím, že stejně jako kaŽdá věc co nás potrápila, je i tohle jen obdObí. Až pŘijdeš na nĚjaký trik, rychle sem s ním. Děkuju.